Konec hokejového trápení (pro letošní rok)

Sportovní jádro obyvatel naší vesničky fandí jak fotbalu, tak hokeji. A letošní zimní olympiáda zdála se být příležitostí zafandit si důkladně. Fandí se v hospodě, duch pospolitosti plus nějaké to pivo či panáček fandění dodává grády a radost mají všichni – hosté i hostinský.

Jak to bude letos, když jsou zápasy pro naše časové pásmo v tak blbou dobu, třeba v šest nebo dokonce ve čtyři ráno, zajímal jsem se před zahájením olympiády.

No... odpověděl mi hlavní organizátor fandovského spolku, až budeme hrát o medaile, tak nám hostinský otevře i v šest ráno. Říkal.

Abych je trochu popíchl, zavrtěl jsem hlavou. Na ty čtyři zápasy, než pojedou hokejisti domů, se holt podíváte doma – kromě Ruska, to hrají od devíti večer a budete fandit v hospodě.

Podíval se na mě divně, jako bych nebyl vlastenec ani hokejový fanoušek.

Přišlo mi zbytečné vysvětlovat, že jsem fandil už v době, kdy zápasy s Ruskem (Sovětským svazem) byly otázkou národní hrdosti a tajné revolty proti tehdejšímu režimu. A pokud jde o vlastenectví, nikdy jsem v cizině nezatloukal svoji národnost (byť jsem na ni občas hrdý nebyl).

A tak jsme se dívali každý doma. I na Rusko jsem se díval doma, potřebuji být blízko obrazovky a kolektivní emoce taky nejsou nic pro mně.

Během turnaje jsme prohodili pár slov o hře a dovolil jsem si poznamenat, co mi na hře našeho nároďáku chybí. Všichni hráči jsou bytostní profíci a hrát umí, nakonec se tím živí – a dobře. Proti tomu žádná. Když ale nastoupí jako tým za Česko, nedají do hry své srdce. Pokud se člověk podívá na jejich soupeře, jak se obětavě rvou o puk, byť hráčské umění některých z nich poněkud zaostává za uměním hráčů našich, je absence srdce ve hře našich patrná. Není pak divu, že s krátící se dobou do konce zápasu při nerozhodném výsledku stává se hra nervózní a chaotickou.

Prohádal jsem jeden zápas, žádný boj o medaile nebude...

Příčin mizerné hry našich reprezentantů bude samozřejmě víc a větší odborníci nežli já je budou rozebírat daleko důkladněji až do příštího většího turnaje.

Mně zkrátka chybí v těch zápasech srdce. A nebudu zřejmě daleko od pravdy když řeknu, že nějakým způsobem vyhecovat hráče, aby kromě svého umění vložili do hry i to srdce, ovládal naposledy Ivan Hlinka, dej mu pámbů věčné nebe.

Jak jen to ten chlap dělal?