Cosi o hrdosti

Dnes dopoledne jsem byl zase jednou hrdý, že jsem Čech. Ani klubající se sluníčko a neuhrabaný trávník kolem chalupy mne neodlákaly od televize, kde americký prezident, ještě vonící novotou, promlouval před pražským Hradem.

Americký prezident Barack Obama po projevu na pražském Hradeanském námistí (5. dubna 2009) Reuters

Ti co mu projev napsali to udělali šikovně, zmínili (kromě jiného) naší dávnou i nedávnou historii, Obama k tomu přidal své charisma, davy lidí na Hradčanském náměstí své nadšení a výsledkem byla ona hrdost - že jedna z jeho prvních cest vedla do Prahy (byť z důvodů s naší republikou pouze souvisejících), že mluvil v naprosto otevřeném prostoru, že si potřásl rukou s pár lidmi v první řadě... a že všech těch cca 10 tisíc lidí jej přijalo víc než vřele.

Ve stejný čas jsem se zase jednou styděl za některé české politiky, sledující Obamu na VIP tribuně. Byl tam nedůtklivě se tvářící Jirka Paroubkovic (vlastně v tom jednom krátkém záběru se mu na tváři mihl lehce samolibý úsměv), který úspěšně povalil Topolánkovu vládu v tu nejméně vhodnou dobu, byla tam Kateřina Jau Jau (po pátečním Uvolněte se prosím Jana Krause už možná přejmenovaná Kateřina Biomasa), jejíž přítomnost na tribunce jsem příliš nepochopil - i když její strana  by mohla Obamu s jeho návrhy na řešení různých krizí jmenovat čestným členem, nebo dokonce předsedou...

Bylo jich tam víc, které jsme zvolili, aby promlouvali za nás a teď zděšeně zíráme na upachtěné fotry, kteří se zuby nehty snaží udržet na výsluní, aniž by měli byť jen špetičku noblesy, kterou ukázal ten americký prezident.

A když jsem večer ve zprávách zaslechl, jak se budou dohadovat, kdo z nich nám vlastně bude vládnout, byl dopolední pocit hrdosti ten tam.

Pořád jsem Čech, ale u vytržení z toho nejsem!